Jarní cestovní tlachání
Dneska je veledůležitý den, protože zraju jako všechno to víno co jsem zkonzumovala, a v takový dny se dělají bilance. Napado mě udělat nějakou svou životní bilanci, ale za celý to storočí pf, to je všechno už promlčený, tak třeba za rok? Nebo půl rok? Nebo za posledních 24 hodin? To bych měla na kontě 24 hodin spaní v posteli. Když se ale ohlídnu za ten poslední rok, ode dne co jsem šla na Assesment day naprosto bez očekávání a nepřipravená a nevěděla jsem, že tam budu trčet celej den, až do dneška, kdy mám na kontě procestovaných pár zemí na kontinentech o kterých jsem si myslela, že je nikdy neuvidím a k tomu mě tenhle měsíc čeká ještě Afrika ... celkem slušný. Toť má bilance - celkem slušný.
A teď k tomu důležitějšímu! Prvních 12 dní v březnu jme si s Majou vzaly společně dovolenou abysme vyrazily na cesty do Vietnamu. Po tom, co jsme si poprvé sedly k počítači s tím, že budeme něco plánovat se ukázalo, že Maja je typ "to se nějak udělá", a protože tímto způsobem cestovala s kámoškou na Bali a nějak jim to vyšlo, tak s ní plánování probíhalo stylem:
E: Takže by se nám hodilo tenhle den ráno se dostat sem a pak přejet sem.
M: Hele, já nevim, mě je to jedno, asi jo.
E: Nebo chceš zůstat ještě tady? Myslíš, že 3 dni nám nebudou stačit?
M: Evi, cokoliv, já se tam těšim, já půjdu kamkoliv.
Mno. Nejsem proti vejletům na blind, ale když máme omezenej počet dní a potřebujeme být zpátky určitý den, protože operujeme let a nevíme jestli se dostanem do letadla zpět a odkud, tak bych to chtěla mít aspoň mírně pod kontrolou. Čili se ze mě stal plánovač vejletu a myslim, že se mi to jako dost povedlo. Protože do Vietnamu lítáme jen jednou denně a to do Ho Chi Minhova města, musely jsme vymyslet jinou cestu jak se dostat na sever (jih Vietnamu pro nás nebyl zajímavý, moc profláklý, moc turistů, nic moc k vidění, hezká příroda je na severu). Tudíž jsme do výletu zakomponovaly Kambodžu, respektive Siem Reap a jeho chrámy z dob Khmerské říše. Voalá, už se to rýsuje a výsledný itinerář dopadl takto:
DEN 1: Odlet Dubai -> Bangkok (6 letů denně, na jeden se prostě dostanem)
DEN 2: V noci přílet do BKK, přesun taxi na centrální vlakové nádraží, odtud v 5:00 vlakem na hranice s Kambodžou. Od hranic bus do Siem Reap. Příjezd na ubytování odpo/večer.
DEN 3 + DEN 4: Prohlídká chrámů komplexu Angkor Wat a všechny ty věci kolem podle hesla "to se nějak udělá"
DEN 5: Ráno odlet do Hanoi, celodenní mrcasení po Hanoji, v 22:00 odjezd lůžkovým vlakem do horského městečka Sapa.
DEN 6: Příjezd do Lao Cai v 6:00, transfer do Sapa, odtud pěšky 10 km do našeho ubytování homestay ve vesnici Ta Van. Zbytek dne tu.
DEN 7: Vyýšlapy kolem Sapy, cokoliv co se namane.
DEN 8: Co se namane, večer odjezd zpět do Lao Cai a opět nočním lůžákem do Hanoje.
DEN 9: Z nádraží rovnou do cestovky na celodenní výlet do Tam Coc, tzv. záliv Ha Long ve vnitrozemí. Po návratu mrcasení ve starým městě Hanoje, taxi do hotelu u letiště.
DEN 10: Odlet Hanoi -> Bangkok, Bangkok -> Dubai.
Zdá se to neuvěřitelné, ale za 10 dní i s přelety jsme viděly a zažily spoustu a mohem víc a rozhodně to stálo za to. Nikdy jsme se nepřemáhaly při přestupech, nic nebylo tip top na poslední minutu. Všechno klapalo jak hodinky. Jak taky vidíte, dokázala jsem do cesty zakomponovat jízdu vlakem ve dvou různých zemích, MUHAHA. Navíc jsme tím ušetřily za dvě noci ubytování. K tomu mi stejně jako u Srí Lanky pomohla bezvadná stránka www.seat61.com, kterou rozhodně použiju při svých dalších výpadech do trámtárie.
Už v letadle po cestě tam se naše parta rozrostla o dvě Polky, Emi a Ali, co náhodou taky cestovaly do Siem Reap. Přesvědčily jsme je, že vlakem je to lepčejší než busem - hlavně proto, že jízdenka na 5 hodin jízdy stála 1,5 dolaru - a společně jsme pak strávily hezké noční chvilky (3 hodinové chvilky) s další stovkou spících Thajců u nádraží, než ho ve 4 ráno otevřeli. Jízda vlakem byla pohoda, Polky v krkolomných polohách usnuly na sedačkách a my jsme poklimbávaly až k hranicím.
Tady musim dodat "díky bohu za internety". Připraví vás na všechno, najdete si kde co jak proč, čemu se vyvarovat, kouknete na mapu a víte všechno. Já nemám ráda překvapení a taky moc ráda vim, kde se přesně nacházim, takže jsem si do mobilu stáhla google mapu hraničního městečka a přechodu (to dělám s jakýmkoliv městem, kam cestuju, co když mě unese taxikář) a podle rad internetů zjistila, že si od nádraží musíme vzít tuktuk k hranici. Na hranici se pak koupí kambodžské vízum. Tuktukáři vás ale záměrně vozí do falešných kanceláří, kde vám prodají vízum za nafouknutý částky. Dokonce tam jsou i oficiálně vypadající ouřadové v košilích a tak, ale je třeba nenechat se zmást. Takže samozřejmě nás tuktukář beze slova vyhodil u silnice na parkovišti a chlápci už by nás hnali dovnitř "Cambodia? Visa? here here!". I když jsem Polkandám řikala, že je to podfuk, tak by se nechaly nachytat. Už koukaly dovnitř a "co kd
yž tohle je fakt ono". S mapou jsem svou skupinku protáhla k thajský imigraci a pak na kambodžskou stranu a bylo to. Za hranicema jsme pak potkaly španělský pár co se nás ptal kolik stálo visa a že jejich "friend" jim ho zařídil za 45$, zatímco naše oficiální stálo 30. Haha.
Kambodža je vůbec zajímavá země. Všechno se tam dělá tak nějak napůl, přijíždí víc a víc turistů, takže je třeba je obrat o peníze, a musí se nacházet nový cesty jak to skloubit se zákonem. Autobus z hranic nás v Siem Reap například nevyhodil na autobusovém nádraží, jak všech 25 bílých lidí v něm předpokládalo (náš pracovní název pro západní turisty byl "bílý lidi"), ale v jakési stodole a odtud nás tuktukář vzal do centra. Kloudné odpovědi proč je tomu tak se nám dostalo až od paní v hostelu, kde jsme si musely propůjčit telefon a zavolat do našeho ubytování. Na autobusové nádraží má totiž povolený vjezd jen jeden autodopravce, takže ostatní to ošulujou tak, že vás vyhodí někde po městě, kde mají přístřešky pro autobusy.
Při rezervování ubytování jsme se zaměřovaly na tzv. homestay - bydlení s místními nebo v tradičních domech. V Siem Reap jsme měly krásný dřevěný khmerský dům, sousedka nám navařila kambodžské jídlo a my jsme byly v kambodžským nebi. Jeden celý den jsme pak strávily s Polkama ježděním a chozením po palácích a chrámech, vozil nás milej tuktukář z našeho uybtování. Druhý den jsme jely ke 30 km vzdálenému jezeru do "plovoucí vesnice", která úplně tak neplavala, protože je jaksi suché období. Řeka se naplní vodou a ž tak v květnu. Další turistická léčka je vstup do vesnice. Ano, do vesnice musíte zaplatit vstupné a to 20$ v němž je zahrnutá projížďka lodí. Byly jsme připravené z internetových diskuzí a Maja, řečník výpravy, ouřadovi vmetla do očí, že je suchá sezóna a že víme že tam můžeme dojít pešky. Ouřada se nám snažil vymluvit jak je to daleko a neuvidíme lidi a nějaký brbly, ale byly jsme neoblomné a řekly, že teda chcem jen pěší vstup za 5$. Ouřada otočil a že prej nám to teda dá za 12, ale ať to nikomu neřikáme. To víš, že jo. A proč je tomu tak je opět nasnadě: cestu k vesnici totiž vybudovala firma, co turisty kasíruje za vstup. Peníze ze vstupenek pak nejdou vůbec vesničanům, ale oné firmě. Ouřada věděl, že bysme si mohli najmout loďku na místě a zaplatily bysme rovnou jejímu vlastníkovi a ne tej firmě. Jak prosté.
Stejně mě překvapil i fakt, že komplex Angkor Wat nevlastní kambodžská vláda, ale jakýsi vietnamsko-kambodžský magnát. No jo no.
Bílý lidi před chrámem.
Vesnice na suchu byla zajímavá, ale úplně jinak než kdyby "plavala". Bylo vidět dřevěné konstrukce, co se skrývaji pod vodou a mohly jsme se skrz vesnici projít po svých. Maja měla samaritánskou a koupila u místní obchodnice pytel cukrovinek a obdarovala místní děcka. Když jí začaly trhat i ruce tak nás paní odkázala na domek na druhej straně a tím náš výlet nabral úplně nový rozměr. Potkaly jsme člověka, co sice vystudoval IT, ale rozhodl se zakotvit tu a učí místní děti angličtinu aby dokázaly komunikovat s cizinci. Dělá to dobrovolně a zadarmo a hledá i další dobrovolníky co by třeba přijeli na pár dní a pomáhali. Naše srdce roztávala ještě víc, než z těch 38stupňů co bylo kolem a začaly jsme špekulovat o naší další dovolený. To jsme ale ještě netušily co víc nás čeká na severu.
Vesnice bez vody. V sezóně hladina dosahuje až do úrovně dvěří domu.
Naše polské spolucestovatelky jsme zanechaly v Kambodže, protože třetím dnem se naše plány rozešly. Přelet do Hanoje proběhl v poklidu, prázdný letadlo, letušky Vietnam Airlines neuměly anglicky, ale aspoň jsme dostaly box se snídaní (obsahem byl i Party mix zřejmě pro cestující s vopicí). Celý den jsme se poflakovaly po starým městě Hanoje, mrkli na Lenina a Ho Chi Minha, zašly do cestovky domluvit si poslední výlet a dostaly slevu za to, že jsme se ukázaly osobně. Hodinu před odjezdem jsme už posedávaly v čekárně nádraží, kde na nás zaútočila krysa (cítila kešu, co jsem pojídala) a pak se vesele odebraly do našeho lůžkového vozu. Nevim jak to cestování berou Vietnamci, ale my jsme se pěkně překvlíkly do pyžam, vyčistily si zuby a tak, zatímco vietnamský pár na horních palandách si prostě jen zul boty a zalehl. V kalhotech a zimních bundách.
Rána jsou krušná, zvlášť když jen polospíte ve vlaku a ráno musíte smlouvat o cenu za transfer do Sapy. Sapa je takový italský horský lyžařský městečko, ale ve Vietnamu. Narvaný Vietnamskýma turistama co se fotí s fontánou, se sochou, s kostelem, s kamenem, no prostě s čimkoliv, ale je to v Sapě, tak se neupejpej a hoď tam pózu jakože držíš špičku fontány. Všude kavárničky, restaurace a obchody se sportovním oblečením, sem tam pár bílejch lidí. Mezi tím se mihotají barevný kroje místních hmongských žen a dětiček, co tu loví turisty. Nabízejí jim domácí výrobky jako náramky, deky, oblečení a nebo službu průvodce do hor "Helooou! Vana go trekíng? Aj em a gájd, vana trekíng?" Popravdě umí celkem slušně anglicky až mě to překvapilo. Každá hmongská žena má na zádech jako všudypřítomný doplněk mimino v šátku. Všechny jsou štíhlý a vysportovaný, protože tráví celý život chozením.
Maja nám v našem homestay domluvila odvoz batohů z nějakýho kanclu, takže jsme je zanechaly svému osudu a vypravily se podle google mapy (mrk mrk) na cestu do Ta Van a našeho Volunteer Homestay. Krom toho, že se nás po cestě zeptalo milion ženských a dětí a jestli chceme průvodce a jestli si nechcem koupit náramek, se nám naskytly hned za městem krásný výhledy a scenérie a my jsme věděly, že jsme tam správně.
Podle našich původních představ jsme měly dorazit do homestay, ubytovat se a omrknout co je kde kolem, chodit na túry a výšlapy a ochutnat místní jídlo. Naše plány se změnily, když jsme v homestay narazily na partu hmongských děvčátek, co do chalupy k dobrovolníkům chodí na angličtinu a co se připravovaly na svoje vystoupení ke dni žen. I když anglicky skoro vůbec neuměly, společnou řeč jsme našly v pletení vlasů. Po tom co Maja všem zapletla cop i oni zapletly cosi na hlavě nám a byla to velká sranda. Strávily jsme s nima odpoledne hraním a malováním a pletením a bylo jasný, že druhej den to bude to samý.
Koncept tohoto homestay je takový, že v něm dobrovolníci - v tomto případě tři mladí Vietnamci, bydlí, učí děti angličtinu a pomáhají chudším rodinám ve vesnici. Ve volných pokojíčkách ubytovávají pocestné, kteří můžou děti taky učit Aj a poznávat kulturu vesnice, pokud chtějí. Samotná chalupa, ve které se homestay nachází má paní domácí Mekhoo, která jako všechny hmongské ženy chodí v tradičním kroji, vyrábí na starým šlapacím stroji tašky a různý výrobky a chodí jako průvodkyně po horách. Její dům byl ve vesnici ten nejmenší a nejchudší a dobrovnolníci ho v rámci projektu přebudovali, takže je teď domácnost soběstačná.
V homestay v tu samou dobu byla vyjma dalších lidí i parta Francouzek. Kromě toho, že anglicky s náma mluvila jen jedna z nich a to dost nuceně, tak se furt zavíraly ve svých pokojích a tak nějak se tvářily, že ty malý holčičky co tam chodí každej den ani neznaj. My jsme se skámošily hned první den a oni se jim pomalu vyhejbaly. Tfuj na ně, žabožroutky. Pardon, nechala jsem se unést stereotypem :).
S vrchním dobrovolníkem Tinem jsme si domluvily oběd u místní chudý rodinky. Oni nám uvařili oběd a my jsme jim za něj jednoduše zaplatili. Tímhle způsobem se je snaží podpořit a dovést je k vydělání peněz. Během oběda jsme vyzvídali jak se tam žije, proč jsou tak chudí, jak se slaví pohřeb, svatba atp. Celkem hodně to vypovědělo o Hmongské kultuře. Ačkoliv žena je ta kdo prakticky přináší veškerý příjem do domu, mít v rodině syna je pořád zásadní. Proto měli rodiče již tři děti, dcery, ale paní byla těhotná znova, protože chtějí mít kluka. Chudí jsou ale taky kvůli tomu, že paní (řikám paní, ale bylo jí 27) neumí anglicky a proto nemůže jako většina ostatních žen ve vesnici dělat průvodkyni a tolik si nevydělá prodejem. A protože neměli ani peníze na motorku, pán nemůže dělat svozy ze Sapy a motorku pronajímat. Ale pořizujou si další dítě. Začarovaný kruh. I když se Hmongové tváří, že chlap je v rodině ten důležitej, ženská síla hýbe světem. Při procházení vesnicema na cestě od Sapy jsme se divily, že kde jsou všichni ty chlapi. Všude samá ženský v tradičním oblečení. Sem tam chlap někde vykoukne, ale ani jeden nemá ten jejich kroj. Prý muži pracujou tak, že chodí pro dřevo do hor. Ale anglicky umí ženská, všechno šije ženská, aktivně prodává ženská a průvodce dělá ženská. Holčičky od malička chodí s mámama do města a učí se od nich a proto umí anglicky taky. Jsou to prostě businessmanky.
Protože v domě pod naším homestayem zrovna někdo umřel, dověděly jsme se i že se pohřeb slaví 5 dní na jejichž konci se na počest zabije vodní bůvol. Když rodina nemá bůvola tak si půjčí peníze od banky a koupí ho aby ho mohli picnout. Bůvol je nezbytná záležitost, protože nebožtíka provází do záhrobí. Protože všichni vesničani během těch pěti dní chodí do domu dívat, byli jsme taky pozváni aby jsme se došli mrknout na mrtvolu, ale to jsme v rámci prevence kulturního šoku odmítli.
Sečteno podtrženo, Sapa a bydlení s místníma v nás zanechalo největší dojem. S těžkým srdcem jsme se rozloučili s našima dobrovolníkama Tinem, Mary a Johnem. I jim bylo líto, že odcházíme, protože jsme se jim tak pěkně staraly o děti a vůbec nám spolu bylo dobře. Po cestě na vlak serpentýnama se mi udělalo šoufl, že jsme musela vyskočit z auta, a tím jsme zakončili tu veselou část naší cesty. Ve vlaku zpět do Hanoje se už z oblečení co bylo pyžamem stalo oblečení na cestu a obráceně a ráno jsme se jen domátožily do cestovky na poslední celodenní výlet a to s dobravou z Hanoje a i s průvodcem. Tam Coc je sdružení vápencových skal kolem nichž protéká řeka a vypadá podobně jako profláklejší brácha záliv Ha Long, kam směřuje většina turistů. Asi poprvé v žuvotě jsem absolbovala výpravu s průvodcem, ale nakonec jsme s Majou byly rádi, že jsme rádi. Jízdu autem jsme prospaly a pak se jen jak zombie tahaly kolem památek. Na lodičce, kteru pádlovala Vietnamka nohama, jsme jen letargicky zíraly do padající mlhy. Nakonec se spustilo i mrholení a my jsme se začaly těšit do Dubaje.
Milou těčkou výletu bylo naše poslední pho, polívka, v Hanoji. Mladej kluk co ho nesl se zeptal " Where do you come from?", "Czech and Slovak". "Aha tak to dobrou chuť. Já se do Čech vrátim až za půl roku, teď je tam moc zima". Všechno je to propojeno, tenhle multikulti svět je celkem fajn.
