Zima je tu
Palubní deník: den XY
(Editováno kvůli prasopsaní)
Uběhl zase skoro měsíc, stalo se spoustu věcí a když je chci zapsat na internety tak si náhle nemůžu nic vybavit. Ach jo. Vezměme to teda pěkně popořadě, ono se to v tý hlavě někde určitě skovává.
Naposled jsem měla menší pauzu kvůli zákeřnému onemocnění zvaném rýmička. Ale nedejte se zmást, u chlapů je to jen simulace, ale u letušek a letušáků je to dost nebezpečná věc. Rýma, jak všichni víme, ucpává dutiny a to je v letadle průšvih. Při lítání se výrazně mění tlak a v hlavě pak způsobuje to, že vzduch uvnitř tlačí z dutin ven do uší, určitě znáte jak vám při vzletu nebo třeba i ve výtahu do výškových budov jakoby praská v uších. Uvolněné dutiny se dají otestovat tak, že si zacpete nos, zavřete pusu a vydechnete - tim vytlačíte vzduch do uší a oni se jakoby ucpou. Prostě to cítíte. Při rýme toto nefunguje. A pokud budete lítat s rýmou nebo ještě hůř se zastydlou rýmu tak se dost dobře může stát, že vám prasknou ušní bubínky.
Já jsem se bála letět 14 hodin bez potrvzení od doktora, takže jsem si zašla na naší kliniku aby se mi tam mrkli. Sestři mi změřila tlak v uších a zjistila, že v jednom je "abnormal" a poslala mě k doktůrkovi. Ten vzal kukátko a kouknul do jednoho ucha. "Hmmm!" udělal významě a začal koukat do druhýho. "Hmmmm!" udělal zase a já si už představovala buhvíco. Ptám se, zda je něco špatně a on, že ne, že mám jen velice úzké zvukovody :). Tak jsem ho spravila o tom, že mám přišitý uši a že je to asi tim. Ségra mi je totiž jako malý utrhla, když jsme se praly o novej Čtyřlístek... nebo jsem spíš měla plachťáky jak netopýr. Nicméně povrdil, že jsem fit to fly a můžu letět a pozitivně to zakončil větou: "ale kdyby se cokoli stalo, tak určitě přijďte!". Ne asi.
Takže jsem si vesele zabalila kufrjošku a druhý den odletěla do letního Brisbane, Austrálie. Měla jsem štěstí na posádku a na parťačku Anu, se kterou jsem všechny layovery podnikala různý aktivity. Posádka často bývá dost zlenivělá a nebo mají její členové pro mě nepochopitelný představy o tom, jak layovery trávit. Takže když se ptám co budou dělat tak řeknou "shopping". Hmm, ok.
No s Anou jsme se hned domluvili, že v Brisbane pojedeme do Koala Sanctuary, místo kde se starají o koalky, klokany a pár dalších místních potvor. Večer jsme zašli na večeři k řece, neboť náš hotel je v samotném centru a kolem vody je pěkná procházka.
Hurá, jsem tu!
Koalka se chová
Z Brisbane jsme druhý den ráno přeletěli do Aucklandu, takže jsem se na ten Nový Zéland konečně dostala, jupí! S Anou jsme si odpoledne vyšlápli na Mt. Eden, zelený kráter téměř v centru města, odkud je krásná vyhlídka kolem dokola.
V hotelu kde jsme bydleli je restaurace s vyhlášeným bufetem "sněz co můžeš", takže jsme tam po návratu z výletu snědli, co jsme mohli a zastavilo nás až créme brulée:(.
Na druhý den jsme měli ještě z dalšíma třema holkama objednaný odvoz do Matamata, kde je obrovská ovčí farma, na které se natáčel Pán Prstenů. Filmaři tam vytvořili Hobitín se vším všudy a v něm se teď provádí turisti. Trochu mě překvapilo, že ze skupiny lidí, která šla pohromadě s naší průvodkyní, jsme byli jediný dva, kdo četli knihu a čtyři lidi viděli filmy/film. Ovšem uznávám, že nádherná příroda kolem stojí za to i pro nefanoušky Tolkiena. Ovčí farma je stále funkční, takže sametově zelené kopečky jsou poseté bílýma obláčkama, rozuměj ovečkama.
Hobit brzo přijde domu a najde přede dveřma obryni.
O Hobitín se stará banda zahradníku, kteří to všechno udržujou jaksepatří a celá kolonie tak vypadá jako ze škatulky. Na trávnícíh jsou i šňůry na prádlo s hobitím oblečením, před hobitíma norama se nachází stánky s produktama, které ten dotyčný hobit vyráběl podle své profese, takže třeba sýry (můj oblíbenej hobit), nebo ryby, nebo nářadí. Člověk má pocit, že ty malý potvory svým příchodem vyrušil, takže se jen někam na rychlo schovali a všechno nechali ležet na místě.
V hobitíně vyrábějí i svoje vlastní pivo a v ceně prohlídky je džbánek na ochutnávku. My jsme ale to odpoledne operovali let, takže bohužel jsme si museli jen cucnout. Pak nás z toho ráje dovezli zpátky do Aucklandu na hotel a my jsme se vydali opět do Brisbane.
Teď mám kupříkladu výpadek a nemůžu si vzpomenou co jsme dělali večer v Brisbane, takže ladně přeskakuju na další den, kterej jsem strávila s Anou ježděním na bicyklu kolem řeky.
Byla to osvěžujícíc dvouhodinová vyjížďka. Brisbane bylo vyzdobeno vánočně, ale upřímě - to nejsou pořádný Vánoce, když nemáte šálu omotanou kolem hlavy a nekouká ani nos.
S Anou byla sranda a doufám, že se ještě na nějakým letu potkáme. Je fajn, když se najde člověk, kterej nechce jen sedět na pokoji nebo jít nakupovat hadry. Přiznávám, já si tam taky koupila obleček, ale priorita byla být akční.
Po návratu do Dubaje jsem měla den odpočinek, došla jsem nakoupit nějaký dary a další den letěla DOMU! Jupijej! I když bylo moje původní překvapení prozrazeno, nenechala jsem to jen tak být a udělala jiný. Opět jsem při komunikaci s domovem zamlžila a řekla, že přiletím v pátek, ale do Prahy jsem dorazila už v úterý, muhahaha! Po cestě z letiště jsem to rovnou zahnula do svojí bývalý práce a všechny jsem je oblažila svou přítomností, určitě se z toho ještě teď vzpamatovávaji. Večer se konala nezbytná hospoda s kamarádkama a kamarádama a další den dopoledne jsem už frčela na jih působit rodině srdeční zástavy. Musim se poplácat po rameni, dílo se vydařilo (až na ty zástavy naštěstí). Babička na mě ze dveří zírala jak na ducha, než jí došlo co vidí. Mum byla též v šoku a vůbec to všechno ten týden dopadlo najedničku.
A co doma? Cukroví, víno, televize, víno, borovička, jídlo, zubař, a vůbec jen ty pohodový věci.
Sice mě čekalo nemilé překvapení se zpáteční letenkou, protože let z Prahy byl přebookován, takže jsem rychle zkontrolovala naplněnost letů z okolních zemí a nakonec zvolila Vídeň.
Večer před odletem jsem absolbovala s klukama tzv. Escape room, už jsem se na něj delší dobu chystala, v Praze jich je jak hub po dešti, a konečně jsme se k tomu dostali. Jde o to, dostat se pomocí rébusů, hádanek, nápověd atp. s uzamčené místnosti. Tématem může být cokoli z budoucnosti, minulosti, přítomnosti... po pečlivém online průzkumu jsem vybrala hru z období Heydrichiády. A povim vám, bylo to SUPER!. Miluju tajemství, hlavolamy, logický hry a vůbec. Hráli jsme v ideálním počtu 4 lidi, zavařili jsme mozky a nakonec se dostali ven. Což je jasný, protože píšu na blog, jinak bych tam byla ještě zavřená.
První let po dovolené byla Dhaka, Bangladéš. Již nemám kapacitu o tomto výletu psát, protože to vydá na samostatnou kapitolu. Nechám si to vyprávění na další příspěvek a ten vyjde až se vrátím z Manily. A to bude 24.12.2015 těsně před půlnocí.
Tímto vám všem přeju krásné Vánoce, hodně cukroví a tak akorát dárků, abyste si nemysleli bůhvíjak jste hodný. Já letos doma být nemůžu, ale za mě tam bude kvalitní náhrada v podobě čerstvého mimi.
Ahoj!
