Jordánsko s beduínem
Sedím doma, tam kde je opravdu doma, piju čaj a čekám kdy se probudí mimino abych mohla plnit své tetovské povinnosti (=čekám kdy se vrátí otec dítěte aby se ujmul svojí role a já dám nohy hore). Je čas na zápisek z výletu, kterej jsme s holkama před pár dni podnikly. Když už bydlíte v tý Dubaji a máte výhodnější letenky, tak je třeba toho zneužít a podívat se kolem. Je pár míst co jsou v příjemné doletové vzdálenosti a dá se tam leccos vidět. Omán, Turecko, Egypt, Indie, Srí Lanka, Jordánsko, něco níž v Africe. No ale podle čeho vybírat, že jo. Tak vezmeme třeba sedm divů světa a pojedem podle toho. Skalní město Petra, a hele ho, tak poďme na něj.
Protože na layoverech trávíme tak krátkou dobu a během ní se snažíme vidět co nejvíc, už jsme si tak nějak zvykli na rychlejší cestování. Na základě doporučení jsem s Majou zvolily 3 denní itinerář od týpka, co začal dělat výlety pro crew. Přibraly jsme k sobě Báru a ještě jihoafričanku Keshiku [kešiku], co byla vlastně Indka jak poleno. Týpek byl cca 50-ti letý beduín, co se ještě narodil v jedný z jeskyní v Petře a bydleli v ní do jeho 19 let. Tak to by bylo.
(Nastal skok v čase a já sedím doma v písku a opět piju čaj)
Den 1:
Z Dubaje jsem letěly do Ammánu, hlavního města Jordánska 25.11. ráno. Na letišti nás vyzvedl náš beduín Khalil, hodily jsme batohy (Keshika kufr, ehm) na korbu pick-upu a společně vyrazili směr wádí Rum, kde má Khalil uprostřed pouště kemp a kde jsme strávili první noc. Po cestě jsme se dověděly jak dlouho už dělá v turismu, jak to teď je nic moc, protože lidi se bojí do Jordánska jezdit kvůli kofliktům kolem, že měl předtim toyotu ale teď má mitsubishi, který je lepší a řiká mu Mistr Bishi.
Stavili jsme se na oběd ve městě Ma'an, který bývalo hlavním. Při tříhodinový jízdě z letiště směrem dolu na Aqabu po přímý silnici si člověk rozhodně nepřipadá jak v zemi jednoho z divů světa. Poušť, poušť, malej barák, poušť, dráty, hromada hlíny, dva baráky, poušť, týpek v péřový bundě, poušť... No všechno to vypadá jak jedno velký roztahaný staveniště. Překvapil mě počet policejních hlídek u silnic a to, že po ulicích chodí jen samý chlapi. V Ma'anu nebyla ani jedna ženská noha. Čas oběda je připoutal k plotnám, kde asi vařily koftu a zarb. Khalil mě zmátl, když se mě ptal jestli chci k obědu "chicken or meat", čili kuře nebo maso. He? Kuře je taky maso ne? Uázalo se, že to pravý maso je samozřejmě jehněčí, který jordánci umí připravit jako nikdo. Češi jsou v porovnání s jejich dílem šumaři.
Jak jsme se blížili k Aqabě a sjeli jsme do pouště, kde jsme další dvě hodiny brousili po dunách mezi červenejma skálama a ztracenejma velbloudama, začalo být víc a víc chladněji. V kempu v samotným wádí bylo tak 10 stupňů a v tý oranžovočervený tónině to mělo takovej unikátní feeling...Jako když mrznene v pekle, nebo tak nějak.
Hned jsem se vrhla po macatý konvici místního čaje, Khalil na holky natáhl obrovský hnědý kožený kabáty, v jednom z nich tam sám chodil, sedli jsme si na schůdky pod kuchyňku, kde syrská rodina připravovala jídlo pro nás a další osadníky kempu (asi 15 žabožroutů a 4 otravný američany) a povídali jsme a usrkávali ten životabudič. Při výstupu z letadla jsem popadla jednu z hraček co dáváme dětem na palubě, že se třeba bude a hodit, a taky jo. Syřani měli tři malý klučíky, tak tomu nejmenšímu jsme dali plyšovýho orlíka a ten z něj byl úplně vedle. Orlík se tak stal po blonďatý barbíně druhou hračkou, kterou všichni měli. Rodina byli uprchlíci, který pracujou pro Khalila a jeho bratrance. Mají kde bydlet a pracovat a jsou spokojený. Paní si sundala nikáb, když jsme tam zůstaly na chvíly jen samý holky a povídala si s náma anglicko-arabsky. Maja si na synátorech vyzkoušela číslovky v arabštině a tím jsme vytvořily aspoň dojem, že tam nejsme jen na koukandu a žranici. Doufám.
Noc ve wádí stála za to. I pod nejtlustší dekou na světě jsem mrzla a po hektolitrech čaje jsem nezamhouřila oko. Naštěstí na snídani byla ta ďábelská konvice zase plná, takže jsem doplnila hladinu theinu a cukru a mohla vesele pokračovat do další zastávky, skalního města Petra.
Den 2:
Mistr Bishi nás v 8 ráno naložil do svých útrob a vydal se pouští podle orientačních bodů (protože v poušti nejsou ukazatele ani rozcestí ani nic) směrem ke vstupu do wádí a nadále po silnici do Petry, kde jsme strávili zbytek dne. Teplota se vyšplhala přes den k 18-20 a my jsme si mohly užívat průchod kaňonem a všechnu tu krásu hrobek a chrámů a jeskyní zalitou sluncem. Kdo si myslí, že Petra je je jen ten jeden chrám kde Indiana Jones zas krade nějaký mysteriózní předmět a utíká při tom před jedoucí koulí, tak se plete (já vim, že koule byla v jinym díle). Za každou skálou vykouklo něco novýho a když už si myslíte, že jste viděli všechno tak se objeví další a větší a hezčí a nebo úplně jiný místo a vy zíráte jak sůva z nudlí. My jsme se s Majou vzdělaly a ještě v Dubaji shlédly dokument Sacred Sites of Petra o nabatijské kultuře, takže jsme věděly kdo tam bydlel, proč tam bydlel a vůbec jak tehdejší vyspělá společnost fungovala a byly jsme děsně chytrý.
Na každym druhym šutru seděl nějakej beduín, nabízel svezení na oslovi, velbloudovi či koňovi, nebo tretky a cetky. Všichni beduíni maji černě podmalovaný oči a na hlavě šátek a pokud jste se někdy tázali, odkud má Jack Sparrow ten kůl styl, tak teď už to víte. Ten dokument by se dobře mohl jmenovat Sacred Sites of Pirates of Carribean.
V půlce cesty jsme potkaly Khalila, kterej nás vypustil na začátku samotný a ukázal nám tajný místa kam touristi jen tak nedojdou. Pak nás navedl na výstup do hor odkud je možný vidět Al-Kazneh, ten nejznámější chrám, seshora. Při výšlapu nám odpadla Keshika a i když jsme na ní čekaly 15 minut tak se nedostavila. Protože nebylo moc času do oběda tak jsme prostě došly na vrchol samy, shlédly co se dalo a běžely na schůzku s Khalilem, kde se ukázalo, že Keshika neni. Bára panikařila, Maja byla naštvaná a mě to bylo fuk. Za 10 minut jsme jí chytli, jak se prochází na cestě, šťastně se shledali a šli se všichni nacpat do bufetu falafelem, masem a hummusem. Na poslední zastávku do kláštera ve skalách nás Khalil přesvědčil o pronajmutí oslů, tzv. beduin taxi, což jsme pak velice ocenily, protože to bylo děsně daleko a dost vysoko. Mě byla přidělna bílá mula, kterou jsem hnala dopředu jak profík, až jsem byla kolemjedoucím beduínem oceněna za moje jezdecké schopnosti. Vim ne.
Při sestupu od kláštera jsme od beduínek s očima, za který bych i já dala 50 velbloudů, odkoupily nějaký suvenýry a zničený, ale spokojený, nás Khalil dopravil k sobě domů, kde jsme ze sebe konečně mohly smýt vrstvy písku různých druhů a barev. Přišla si za náma procvičit angličtinu i jedna z jeho dcer a druhá nám uvařila naprosto vynikající večeři. Jedním z chodů bylo samozřejmě maso. Zbytek večera jsme strávili v jejich majlisu na matracích povídánim o jordáncích, o tom jak se plejtvá v Saudský Arábii, o turismu a beduínech a učenim nadávek v arabštině. Četla jsem je z internetu nahlas a Khalil se chechtal a překládal co to znamená.
Den 3:
Po snídani u Khalilů jsem vyrazili na poslední zastávku, nejníže položeného a nejhlubšího hypersalinitního jezera, nesoucího profláklý a blbuvzdorný název Mrtvé moře.
Přejeli jsme pásmo hor do dalšího wádí a pomalé oteplování vzduchu značilo, že se blížíme kýženým směrem. Po cestě nás zastavila hlídka a Khalil dostal pokutu, kterou prej stejně nebude platit protože na úřadě zná každýho. A on nekecal. On znal všude každýho. I 80 km od Petry. Na soukromou pláž jsme dorazili před polednem, my holky se převlíkly se do plavek a počaly se vznášet na hladině. Bára někde vyčuchala starý noviny, takže jsme nemohly opomenout klasický foto "hele, plavu a čtu", dokud nepřišla na řadu Keshika, která se na hladině otočila jak sud a denní tisk namočila do posledního písmenka. Pak jsme se navzájem pomazaly černym bahnem z kádě, který tam dovážel místní obchodník (s bahnem) a nechaly ty minerály ať dělaj svou práci. Oběd a poslední jízda s Mistrem Bishi na letiště, nákupy v duty free a odlet do Dubaje.
Co víc dodat. Bylo to intenzivní, bylo to super. Jen to má opět tu smutnou stránku, jako jakýkoliv jiný cesty - poznáte místa a lidi, se kterýma byste se fakt ještě někdy rádi potkali, ale je vám jasný, že se pravděpodobně už nikdy neuvidíte. Obzory se rozšiřují, svět byl zas na chvíli o něco menší. Z výletu zbývá ta atmosféra za zvuku arabský hudby, kdy se Mistr Bishi houpe nekonečnou červenou pouští. Jako v tomhle videu, co jsem vyrobila pro nás i Khalila. A samozřejmě pro vás:
