Zážitky po Riu

Zdá se, že máte život celkem pěkně naplánovanej dopředu (alespoň na měsíc podle rosteru) a tím jsou vaše aktivity dané. Občas se toho ale stane víc, než byste čekali... a chtěli. Od posledního záznamu v palubním deníku jsem navštívila 4 nové úžasné(!) destinace, byla z jednoho letu ztažena, na jednom letu 5 hodin zpožděna, onemocněna a opět uzdravena, ale to už je standard.

Co vám budu povídat, Rio je pecka. Let trvá 14 hodin a máme odpočinek v CRC (crew rest compartment) cca 3:30 hodiny. Pasažéři jsou milí a tenhle let nebývá vždy naplněn. První den jsme si zašli jen na večeři na místní gril, byl poslední den olympiády, takže pár lidí se odhodlalo k návštěvě zakončovaní ceremonie. Pršelo, takže já jsem se spokojila jen s tím masem. Dopoledne jsem se potkala s chlápkem abych domluvila let rogalem na cestu zpátky a pak pospávala do budíčku na Buenos Aires.

Aby bylo pro jistotu jasno - tenhle let je multisektor GIG-EZE-GIG, každá zastávka má layover 24 hodin, čili v Riu jsme dva dni. První den je záhodno se vyrovnat s časovým posunem, navíc bylo stejně hnusno a já chtěla v Buenos hodně chodit, tak se mi ten odpočinek hodil. V Buenos jsem k sobě přibrala tři další holky, který jsem protáhla městem a všechno jim musela vysvětlovat jak malejm, protože si o městě nic samy nenašly.

"Takže tohle je první zastávka, Casa Rosada - růžový dům"

"Aha a co to je?"

"No to je sídlo argentinské vlády a je to známý, protože tu třeba Eva Perón dávala řeč národu."

"Ahaaaa"

"Víte kdo je Eva Perón?"

"Ne."

Tak tohle jsem táhla s sebou. No comment.

Brejle zůstaly v Riu :(

Prostě vzhledem k tomu, že vždycky vim kde jsem, kam jdu, co vidíme po cestě a používání svojí lámané španělštiny, jsem se stala mozkem výpravy a byla jsem blahořečena jak jsem pěkně organizovaná (a to já jsem!). V Buenos jsem to dotáhli do čtvrti La Boca, kde se tančilo první tango, daly si oběd a po cestě zpět použily metro zadarmo, protože nikdo a kase nebyl schopen nám anglicky vysvětlit jak funguje systém lístků, až týpek u turniketů řekl "chicas, aquí!", otevřel pro nás branku a vpustil nás bez lístku.

Multisektor jsme veleúspěšně zakončili právě letem na rogalu, což jsme podnikli v Riu po cestě zpět. Asi nejlepší zážitek z mých layoverů. Jo, viděla jsem rozpaženýho Ježíše, seděla jsem na schodech kde Snoop Dogg rapoval, ale doopravdy letět vzduchem s křídlem a větrem v zádech...to je zážitek, na který se nazpomíná.

A vy ho můžete vidět TADY. (doporučuji v pravém dolním rohu kliknout na HD a zvýšit kvalitu obrazu)

Do Buenos jsme měli plný letadlo a půlku ho zabral novozélandský olympijský tým, stejně jako z Ria zpět do Dubaje jsme měli Indický olympijský tým plus každej další druhej cestující byl novinář. Takže sice jsme měli hodně práce, ale byl to fajn let.

Po Riu jsem byla rosterována na dvě Prahy za sebou, ale jelikož jsme přistáli z Ria těsně před půlnocí a po dlouhých letech, tzv. ULR, je povinnost zůstat v Dubaji alespoň dvě lokální noci a já tím o jednu přišla, stáhli mě z první Prahy a místo toho mi dali noční otočku do Chennai. Ach jo. Tady začaly všechny moje problémy, protože z Chennai jsem přištála 30.8. v 7:30 ráno a hned 31 jsem měla odlet na druhou Prahu. Fakt špatně se mi spalo, protože jsem měla přehozenej denní režim, ale řikala jsem si - Praha, přežiju let a budu tam!

Hahá, to určitě! Řeklo letadlo a pokazilo si klimatizaci. Takže jsme nechali vystoupit všechny cestující a čekali až se jejich batožina přestěhuje do vedle stojícího airbusu. My jsme zatím poklimbávali v tý pokažený potvoře a pak jsme se přesunuli do vedlejšího letadla a opět nalodili cestující. Místo odletu 9:05 jsme se odlepili od gatu 13:35. Podle výpočtů Purserky jsme stále všichni byli "legální" pro let - protože se zpožděním se protáhla naše pracovní doba a existují pravidla pro maximum času ve službě a odpočinku mezi lety samozřejmě. Všichni spíš chtěli letět, protože se báli, že by byli místo layoveru vytaženi na nějakou otočku do Karachi, takže jsme do matičky Prahy dosedli s akademickou pětihodinovkou.

Moje tělo ale předchozí noční turnaround a celodenní lítání vyhodnotilo zkratem systému a já upadla do choroty ani jsem nemrkla. Dost mi to hatilo plány, protože můj další let byl Petrohrad a měla jsem to štěstí na dvoudenní layover, takže jsem se rozhodla se z toho dostat za každou cenu. I když ještě den před jsem se necítila ani zdaleka fit, ráno když jsme vstala jsem vyhodnotila, že to se dá nastoupila do služby. Bylo mi celkem ok, až na vnější fyzické znaky snížené imunity, které se během letu začaly projevovat na mém horním rtu v podobě rychle rostoucího oparu. Co si budeme povídat, selfíček z Petrohradu moc nemám, protože na všech fotkách vypadám jak kachna.

Petrohrad je náádherný město. Krása, široký bulváry, majestátní řeka, obrovský budovy, Petropavlovská pevnost, křižník Aurora, Hermitáž, Katedrála vzkříšení Spasitele, Kazanská katedrála, ruský balet, boršč, slunce, opar a já. Všechno jsem viděla a ráda bych se vrátila, protože to město má ducha.

A konečně layover, ze kterýho jsem se vrátila včera v poledne - Peking! Lidi z posádky moc nemají činský lety rádi...mno jako Indové jsou dost specifická nátura, o Číňanech to platí zrovna tak. Se sinofilem Martinem jsme je shrnuli jako stádně-přemýšlející, agresivně se projevující bytosti, hlučný a nezdvořilý, na zem-flusající a frontu nechápající. Já se omlouvám všem sinologům a čínofilům, toto jsou výhradně moje poznatky z letadel a samozřejmě neplatí to o všech. Ale většinové to převládá. Neni jinej národ, kterej by si z baru a vozíků sám bral alkohol a chodil si do kuchyňky nalívat horkou vodu do lahve jak kdyby byli v nějaký sámošce. Pořád vystrkujou hlavu do uliček a zírají nám do vozejků (i do těch prázdnejch) a když jsou trubulence a oni stojí u záchoda a my řekneme "You have to sit down now", tak si sednou na zem před záchod. Fakt.

Cestou zpátky jsme moc Číňanů neměli, ale za to s námi cestovala skupinka postarších Španělů, který nám pozvraceli celý letadlo a jedna pani mi omdlela do náručí s očima upřenýma v sloup. Asi si vezou nějakej činskej virus, tak bacha, za chvíli je to v Evropě.

V Pekingu jsme vyrazili na Velkou čínskou zeď samozřejmě, jejíž magnificentností končím tento post.