A kdy že jsou ty Vánoce?
Rolničkýý rolničkýýý, kdopak vám dal hlaaas. Uh, ani ta písnička mi nepomáhá. Já prostě nemám Vánoční náladu. Když jste pořád někde na sluníčku, jezdíte venku na koni a nebo plachtíte v oblacích, tak vám to ani nedojde.
Dnes se pořád ještě zdržím elaborátu na ekonomická témata, cenovou hladinu a vůbec takový ty praktický věci, to se o svátcích přece nehodí. Místo toho jsem chtěla sdílet spíš ty sociální záležitosti a vůbec co se mi třeba stává na letech. Možná to bude trochu zpřeházeno, ale musim to napsat dřív, než se mi to vypaří z hlavy. Moc mi to dneska nemyslí, protože jsem se z Manily vrátila místo o půlnoci ve dvě ráno a na 8:30 jsem měla rezervovaný koně. Nakumulovaná únava dělá divy, to vám povim. Kromě nárážení do nábytku, což je klasika, mi vypíná hlava a například jsem se přistihla jak v kuchyni do odpadkového koše vyhazuju tričko co mělo jít vedle do koše na prádlo. Na rozdíl od jiných cabin crew nemám problém s náhlým usnutím, mě naopak spíš trápí neschopnost usnout i když jsem strašně moc unavená. A pak to takhle dopadá.
Mno. Takže s těma lidma v letadle. Je třeba si uvědomit, že lítáme opravdu po celém světě a do zemí tak odlišných kultur, zemí vyspělých, míň vyspělých a nebo prostě zaostalých. Velkých a mocných a nebo malých, kde žije stejný počet obyvatel jako v celým Rusku. Pasařeži se pak chovají podle toho, kde vyrostli a co je doma učili. Můžete očekávat lidi, co budou v klidu a nevíte o nich celej let. Sem tam nevíte ani o tom, že máte v kabině vůbec cestující. Můžete mít skupinu čínských turistů, který na vás budou mávat nebo za váma POŘÁD chodit do kuchyňky a budou chtít "hot vota" = horkou vodu. Nebo násosku co bude žádat jednu whiskey za druhou a vy na něj pak musíte dávat pozor. Nebo vozíčkáře, nebo malilinkatý mimina či pokrokový děcka co chtěji dětský menu (!) , lidi co se ptají kde se můžou modlit (doslova se mě někdo jednou zeptal "kde je modlitebna" - tady půjdete tou dlouhou chodbou a je to 13 komnata, v tý kovový tubě letící v 30 000 stopách je spousta místa na restaurace, modlitebny a tak), šťoury co chtějí jít v A380 nahoru do business class, rodinu co zkoupí všechno duty free. Pak máte cestující co pravděpodobně zaplatili poslední peníz na letenku do Mekky a po cestě zpátky si tahaji barely se spešl svatou vodou, nebo mají OBROVSKÝ kufry a vy jim je musíte brát a posílat dolu do carga, což zdrží let třeba o hodinu (to letadlo fakt neni nafukovací). Do některých destinací třeba ani jeden člověk neumí anglicky, nebo je jim všem přes 70 a vy se divíte kam že to sakra cestujou, a vzpomenete se na svoje prarodiče, kterým se nechce ani do Prahy :). Jedna paní letěla z Brisbane do Německa (14 hodin!!! + dalších 6! a táhlo jí na pěknejch 80) Prý byla navštívit kamarádku, kterou neviděla 20 let. Respekt.
Když se mě ptali bývalí kolegáčkové, jaký jsou teda ty problémový pasažéři, tak jsem zapřemýšlela a nemůžu říct, že je nějaká konkrétní skupina nebo národnost troublemakerů. Problémy vám způsobí člověk, co je agresnivní z chlastu nebo pán co chodí kouřit na záchod a myslí si, že to nevíme a když ho důrazně upozorňujete, že se to nesmí tak dělá, že neumí anglicky. Přičemž si pak objedná drink stylem "Excuse me, miss, may I have an orange juice and Red Label?" To víšžejo. Tento pán letěl včera z Manily do Dubaje a už byl upozorněn, že pokud to udělá ještě jednou, tak na něj při výlezu z letadla budou čekat pánové s pendrekem. Byl upozorněn anglicky.
Z/do některých destinací už při boardingu začnou zvonit přivolávací znovečky jak v těch Rolničkách. Ding, ding, ding, ding! Jde vám z toho hlava kolem a problém je, že když lidi jdou jedním směrem do kabiny tak vy se nemůžete prodírat sem a tam a nosit vodu po jednom kelímku.
Pak máte třeba letadlo plný dětí. Nějak se to semele a náhle jich tam cestuje 80 (to je zatraceně hodně). A když na 14 hodinovém letu podáváte několik jídel a shodou okolností jsou celkem silný turbulence, můžete očekávat nějaký to blitíčko. Chlapeček se takhle snažil doběhnout na záchod a vyzvracet se tam, ale v uličce při sprintu to z něj začalo stříkat a všichni v dosahu ze sebe utírali pomerančovej džus a já jsem utírala a sprejovala koberec.
Do Pakistánu si všichni udělají pohodnlí a sundaji si boty. Olala, kvalitní vzduch.
Při letu z Dhaky si pak uvědomíte jak vlastně žijete v úplně jiným světě. Při boardingu ke mě každičkej člověk přišel, srčil mi pod nos boarding pass a já jsem ho vzala za ramena a posadila ho na jedo sedadlo. Místo kufrů a batohů měli takový ty velký hranatý igelitky. Takhle jsem stála v uličce a čekala až přijdou další lidi, když na mě z druhý strany volá Jacqueline. Konverzace proběhla asi takto:
(Z úložného prostoru něco kape)
J: "Evo? Tohle je normální?"
E: "Jo to se občas stává, to kape klimatizace"
J: "Ale ono je to červený!"
E: " :-O" hrne se přes sedačky na druhou stranu.
Opatrně otvírám ten nadhlavní prostor a čekám, že se na mě vyvalí minimálně jedna mrtvola. No vyvalil se puch syrovýho masa a po nahlédnutí dovnitř jsem viděla, že dno je pokryto dobrym půlcenťákem krve. Někdo asi ten drahocenej náklad na předchozím letu nechtěl nechat dole v cargu (kde je zima jak mrazáku) a radši si to vzal do kabiny. Tak jsme vzali deku a vytřely ten rybníček a červenej čůrek zespodu krytu a rychle se vrátily šířit úsměvy na svoje pozice.
Bangladéšani taktéž moc neznaji záchod. V průběhu letu si takhle povídám v kuchyňce, když vidim jak tři malý ženušky v barevných hábitech stojí u otevřenejch dveří na záchod a nad něčím špekulujou. Kolegyňka tam zašla a musela ukázat jak se teda takový záchod používá a že velkej modrej knoflík se po akci MUSÍ zmáčknout. Paní pak měly radost jak to pěkně šplouchá. Jenže to byli jen tři z tříset, takže jsme museli sem tam nakouknout do všech záchodů a spláchnout je. Na některých byly na prkýnku stopy. To se museli podivovat, že je ta díra tak vysoko.
No nemůžu prostě říct, že by byli cestující problémoví. My používáme výraz "náročný" pasažér. Prostě si je tam nahoře musíte nějak srovnat. Ale zároveň jim taky chcete udělat radost, když třeba stejně jako vy, tráví 24.12. v letadle na cestě. Náš zpáteční let z Manily do Dubaje byl na lehko, měli jsme jen 100 pasažérů z 400. Všichni v klidu, až na toho anglicky nemluvícího záchodovýho kuřáka. Tak jsme si nasadili koupený Santovský čepičky, s povolením šéfky samozřejmě, a šířili jsme Vánoce při sevisu. Já vim, neni to Ježíšek, ale ten nemá na Filipínách tak vymakanej marketing jako Santa. Měli jsme tam maminku s dcerou a synátorem, kterej ten den slavil 21. narozeniny, tak jsme je překvapili s těma čepičkama a dortíkem v kuchyňce. Jejich radost byla opravdová a nečekaná a tak to má být.
A aby bylo dobru učiněno zadost, strávili jsme zbytek 8 hodinovýho letu drbánim v zadní kuchyňce :)).
A tak to tady chodí. Tak si užívejte svátky a snad mi Ježíšek promine tu čepici. Kdyby se ptal, řeknětě, že jsem skalpovala Santu ;).
