Ramu tu si dám

Nene nedám, protože jí nejim. Já radši mazací sýry.

*Varování: tento text neobsahuje obrázky :(

A nedám si přes den ani spoustu dalších věcí, protože Dubaj ovládl dietní svátek zvaný Ramadán, takže v respektu k místní kultůře se na veřejných místech nesmí nic jíst ani pít až do západu slunce. Většina restaurací je zavřená, obchoďáky otvírají až tak ve dvě odpoledne, většina posádky panikaří nemůže si vystěžovat jak je to hrozný, protože nemůžou chodit pařit do klubů a vůbec mají pocit, že jejich život je nadmíru omezen. To má pozitivní dopad na pracovní absence, protože lidi se neodvolávají z letů kvůli tomu, že mají třeba bolest zad (jdou večer na koncert) nebo jsou ráno strašně nemocný (maji kocovinu) a snaží se lítat pryč jak jen to jde. Upřímně, v mojí polopoušti zvané Al Nahda absolutně nepociťuju rozdíl. Oba supermarkety u baráku jsou otevřený tradičně od 7 ráno do půlnoci, na koně chodim místo od 7 na šestou nebo dokonce pátou ranní nebo naopak v 10 večer. Život funguje úplně stejně jako vždycky. Restaurace a hospody kam většinou chodíme stejně večer po Iftaru (to je čas kdy se prolomí půst megažranicí) otevíraji a pokud jsou licencovaní servírujou i to pivo, tak co. Já jsem přes den většinou doma, protože jsem unavená z lítání a nebo klasicky nemocná, že jo.

Ramadán začal 6.6. podle lunární pozice a běží celý následující měsíc. Ti co ho dodržujou se postí celej den, nic nejí a ani nic nepijou (!) a prolomí to večer po Iftaru, jak jsem zmínila. Spousta restaurací má na menu Iftar bufet, takže všichni se pak jdou pořádně naládovat a je jim hej. Muslimové dodržují půst i při cestování takže my se v letadle při večerních letech ptáme cestujících jestli se postí a při přeletu nad časovým pásmem kde je zrovna v tu chvíli Iftar se udělá hlášení, že teď je čas přerušit půst a Ramadan Kareem = jakože šťastný Ramadán, a dáme jim datle co máme ve spešl kontejneru. No tady to lidi berou vážnejc než nějaký to postění u nás, takže je dost pravděpodobný, že to zlatý prasátko uvidí (a to fakt maximálně ze zlata).

V posádce samozřejmě máme i členy co se postí, ale vzhledem k fyzický náročnosti práce to musí občas porušit, jako jedna slečna co vypadala, že během letu přechází z hladovky do mírné hysterie, takže jí supervisor nařídil ať si dá kafe a sendvič. Ale po cestě zpátky už to zvládla až do Iftaru ;).

Co se týče červnového rosteru, mám celkem variabilní náplň. Na začátku jsem se hned dvakrát podívala do Prahy ejchuchu. Mám vždycky ráda když můžu potěšit nějaký cestující a při prvním návratu z Prahy se mi povedlo pobavit tatínka kamarádky z vejšky, na kterého jsem dostala echo, že s náma poletí. Na druhém zpátečním letu jsem dokonce obdržela, a to se držte - telefonní číslo! .... Od staršího páru ze Svatobořic-Mistřína spolu s pozváním kdybych náhodou měla někdy cestu kolem <3 . Celou cestu nezapli obrazovky před sebou a když jsem jim nabízela, že jim pustím nějakej film, tak mě zdvořile odmítli s tím "že to nevadí, my si radši povídáme". Zajímalo je spousta věcí o letadle, tak jsem jim na konci letu domluvila prohlídku na horní palubě po tom co pasažeři vystoupí a ukázala jsem jim Business a First class. Dala jsem jim tipy na muzeum, pláž a čtvrtě v Dubaji, bylo to všechno žůžo a doufám, že je třeba ještě potkám :).

Druhá návštěva Prahy se vůbec pekelně vydařila, protože se potkala stará parta (která je furt parta, akorát jaksi beze mě) na Letenskejch zahrádkách, bylo krásně až je mi z toho ouzko.

Abych si ale nemyslela, hned po Praze mě poslali do Lagosu v Nigérii. No internety jsou plný informací o kriminalitě a bombách v různejch částech týhle země, takže to tu nebudu moc rozvíjet. Na tomto layoveru nevystrčíme nos z hotelu (kterej zvenku vypadá jako vězení), navíc je tu vysoké riziko malárie. V hotelu bylo fajn, možná až moc, protože se nám půlka posádky večer dost rozjela a druhej se raši všichni tvářili jakože nic. Nechyběly tance na stole a pěvecká vystoupení.

Po otočce do Koči (?) na jihu Indie a jednom dni volna mě čekali dva zásadni dni. Zásadní jednak proto, že šlo o zkoušky na obnovu licence na oba typy letadel A380 a B777 a druhak to znamená, že už tady budu téměř ROK. Všichni musíme každý rok chodit zpátky do training college, kde se opět testují naše znalosti co se týče typu letadla, bezpečnostních procedur obecných i specifických pro ten či onen letoun. Chodíme zase do simulátoru, kde dostaneme "situaci", kterou musíme vyřešit jaka nejlíp to jde (jako letos turbulence následovaná požárem v cargu). Jak se zachovat, jak komunikovat, jestli víme kde je bezpečnostní vybavení, jak zvládnout panikařící cestující. Děláme znovu masáž srdce na figurínách od mimin po dospělý, simulujeme situace anafylaktického šoku mezi sedačkama a opět si na sobě navzájem zkoušíme zneškodňovací techniky - což je moje oblíbená část hehe. Cílem je samozřejmě nejen obnovit a připomenout znalosti v teorii a praxi, ale i zvýšit sebedůvěru v takových situacích a zefektivnit komunikaci mezi posádkou.

Dost se mi to líbilo, protože na rozdíl od tréninku na začátku tady s náma už nejednali jako se školáčkama a dozvěděla jsem se spoustu zajímavejch věcí včetně historek trenérů z jejich vlastní praxe.

No žádný obrázky fakt nemám, ale vlastně se můžete podívat tady nebo na konci textu na můj Instagram. Mezi letama jsem kromě flákání doma byla dvakrát v psím útulku, co je za Dubají, kde jsme byli ještě s dalšíma dobrovolníkama venčit hafany. Mají jich 130 a každý víkend se tam lidi sjíždí aby je vyvenčili, proběhli se s nima, dovezli granule a čistící prostředky nebo jen přispěli. Hafani jsou strašně rádi, že jdou ven a sami do těch obojků lezou a i když už je večer celkem vedro tak to stojí za to. Dubaj a obecně arabský poloostrov má ke psům dosti zvláštní politiku, ale o tom jindy.

https://www.instagram.com/p/BGWWTQysogF/?taken-by=evawashere

Pap.