Cesta Arabské Mňau

12/7/2017

Je spousta věcí, který musíte v životě podstoupit, i když jste si mysleli, že tohle se vám ani náhodou stát nemůže nebo vám to připadá na hony vzdálneo od "vaší" reality. Mno nepodceňujme dění budoucí (a minulé), stát se může cokoliv.

 

Tak se stalo, že se mnou už dlouhou dobu v Dubaji kromě mojí spolubydlící YuJung bydlel i další člen domácnosti - kocour pojmenovaný předchozími majiteli Mocha, mnou nazývaný Kočičák, Mokačíno, Padouch, Habibi, Mokáček obláček nebo prostě jen Kocour, záleží na momentální úrovni roztomilosti.

 

YuJung z něj byla nadšená, ale s asiatkama to je vždycky složitější, takže si zavírala dveře do pokoje, protože "nechtěla aby se dotýkal a lezl po jejích věcech", což je prakticky to k čemu kočku doma máte. Nicméně zbytek bytu včetně mojeho pokoje  byl kocourovi plně k dispozici (nakonec teda kromě kuchyně, protože nám neustále bufetil odpaďák).

 

Mno soužití s kocourem bylo osvěžující a dobrodružné, zejména když v budově jsou domácí zviřátka zakázaný a kocour rád prchal na chodbu přesně ve chvíli, když jsem šla s kufrem na let. Během těch několika hodně měsíců se na mě stal závislym a rád mi asistoval při vaření, čtení, sprchování a spaní. Na oplátku jsem ho naučila plácnout se na zem, když po něm střelim prstem (ale vzteká se u toho).

 

 

Došli jsme s kocourem ale do bodu, kdy bylo nutné ho odstěhovat. A ne jen tak někam. Domu. Do Čech, do kočičího ráje, jímž je náš dům, okupovaný chlupatýma koulema již od let před mým narozením. Zatímco v Dubaji trávil čas skákánim po mejch nohách a s připlácnutym čumákem na okno, za kterym vrkali holubi, doma ho čekali 4 další kočky, otevřený okna a dveře, balkón, zahrada, žrádlo ostatních koček a spousta nábytku na rozškrábání.

No když jsem si ho brala, tak jsem si řekla, že nebudu nezodpovědný majitel a prostě jednou pojede se mnou domu a basta. Přišel čas dostát svým dospěláckým rozhodnutím a zjistit co je všechno potřeba. Takže zatimco Mokáč demoloval židle v obýváku a válel se na gauči, já jsem gůglila jak získat pas pro domácí zvíře, nutná očkování pro cestu do EU, certifikáty od Dubajských autorit, certifikát do EU, má letět v cargu nebo v kabině, jaký aerolinky povolujou cestu v kabině, a tak podobně.

Po uvážení nákladů na cestu a možných traumat, kterým se kocour mohl oddávat v cargu, jsem se rozhodla využít služeb Lufthansy a doletět do Frankfurtu, jakožto nejbližšího přístavu kam se dá dostat přímým letem z Dubaje a zároveň mít zvíře v kabině.

 

Měla jsem z toho stresy, zvlášť když jsem dva dni před odletem pašovala kocoura skrz recepci, abych mu mohla dopřít poslední očkování a ještě dojet pro UAE certifikát, kterej jsem ještě ke všemu při odchodu vytrousila na chodbě oného úřadu. Když už jsem oddechovla doma, tak mi volal veterinář "Madám, jů left jor pejpr in d hól, sambady faund it, madám jů hev tu kam". OMG ježišikristemarja. Tak hop na taxi a znova si objet kolečko.

 

V den odletu (v jednu ráno) jsem s kočičákem přišla na recepci a hodila řeč se svým oblíbeným sekuriťákem Rohitem, kterej se na mě naštval, že jsem mu neřekla o kocourovi, protože jsme kámoši. Ale bylo to pro jeho vlastní dobro.

Lufthasa odlítá z Terminálu 1, což sice neni hillbilly terminál jako dvojka, ale proti trojce pořád vypadá, že byste tam propašovali pumu v kabelce (a nemyslim tu čtyřnohou). S kocourem šlo všechno hladce, nemňoukal, nesl se ve svojí sportovní kočičí tašce jak pan cestovatel až do doby, kdy jsem přišla na security scanner. Řikám: Mám tu kočku. Paní řiká: Tak jí musíte vyndat a pronést scannerem. Polkla jsem. O pár vteřin, rozškrábaný dekolt, díry v tričku a crčící krev později jsem kocoura cpala opět do tašky a vesele jsme pochodovali dál.

V letadle jsme s Mokáčem chytli dvě sedačky u okýnka, takže nám bylo fajn. Sice jsem do něj po odletu musela nacpat oblbovací prášek, protože zvuk motoru a změna tlaku ho přivedli do šoku, ale pak už na mě jen mžoural a pospával. Chudátko.

Z FRA jsem měla domluven odvoz automobilem, takže zbytek cesty proběhl i se zastávkou v mekáči v poklidu.

 

Velkým zklamáním této cesty byly kupodivu hraniční kontroly. Všude jsem viděla vůhružný cedule: "Máte jejich papíry?!" s obrázkama psů, koček a andulek. Tak jsem byla připravena pyšně předložit vybojovaný lejstra s číslama mikročipů a vakcín a víte co? Nikdo mě za celou cestu ani jednou nezkontroloval a pravděpodobně si ani nikdo nevšiml, že v tý tašce s mřížkou vezu malýho čtyřnohýho teroristu.

 

Kočičák se u nás doma adaptoval během jednoho dne, ovládl postupně celý dům a poté i zahradu (i když stromy a altánky mu ještě dělají trochu problém, viz. včerejší záchranná akce se žebříkem). A abyste si nemysleli, že ho tu v tom velkym baráku se spoustou koček a rodinných členů nechávám sama, tak vám něco povim - já jsem tu Dubaj pár tejdnů po něm opustila taky. O konci a tom všem ale až příště.

 

E.

 

 

 

Milovnící koček se můžou dívat dál, zbytek může přestat rolovat dolů :)

 

Kočičák a návštěvy:

 

A konečně, kočičák DOMA:

 

 

Please reload

Kdo jsem

PRG -> DXB -> HOME

She was there and there but she knows where the best place is.

FOLLOW ME:
  • Facebook Vintage Stamp
  • Instagram Vintage Stamp
KDE JE EVA ?
Poslední zprávy:

May 15, 2017

April 25, 2017

December 11, 2016

November 14, 2016

September 13, 2016

August 20, 2016

August 2, 2016

Please reload

Hledat podle tagů: